Současná i předchozí vlády setrvale deklarují, že digitalizace veřejné správy – neboli eGovernment – je prioritou České republiky a cestou ke světlým zítřků, efektivnějšímu státu a vůbec všemu dobrému, co by nás snad v budoucnosti mohlo čekat. Navzdory těmto proklamacím Česká republika v žebříčcích rozvoje eGovernmentu padá jako kámen a z pozic kolem 20. místa celosvětově jsme se posledních osm let propracovali do druhé padesátky a poráží nás takoví technologičtí giganti, jako Čile nebo Bělorusko.

Hlavním hybatelem eGovernmentu v České republice, tedy útvarem, kterému můžeme za tento vývoj „poděkovat“, je odbor eGovernmentu (oEG) Ministerstva vnitra, fungující v těsné spolupráci s odborem Hlavního architekta eGovernmentu (OHA). Tyto dva odbory jsou jak tvůrcem příslušné legislativy, tak ideovým hybatelem všech podstatných hnutí v této oblasti na úrovni centrální státní správy. Jsou také metodickým centrem, které by mělo vykládat příslušné zákony a poskytovat vodítka k jejich aplikaci v praxi.

V této kapacitě vydal OEG před pár dny Metodický materiál k problematice pečetění dle § 8 zákona č. 297/2016 Sb. Mohla by to být jen další nudná metodika zajímavá pro pár odborníků ponořených do vnitřních hnutí eGovernmentu, ale po jejím přečtení mám pocit, že se jedná o zářný příklad toho, kde je zakopán pes.

Digitální svět obecně musí ještě výrazněji než svět analogový dbát na to, aby vytvářené dokumenty byly důvěryhodné a nebylo možné zpochybnit jejich pravost a neměnnost.  Tu zajišťuje elektronický podpis, elektronická pečeť, časové razítko nebo jejich kombinace. A čím důvěryhodnější je způsob vydávání a ověřování takového podpisu, pečeti či razítka, tím důvěryhodnější je elektronický dokument. V uplynulých letech nabyla tato problematika takového významu, že byla kodifikována na evropské úrovni nařízením eIDAS, které postupy v této oblasti sjednocuje napříč všemi členskými zeměmi EU, a toto nařízení pak bylo do našeho právního řádu převedeno zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Gestorem této české legislativní úpravy bylo právě Ministerstvo vnitra, stejně tak jako je gestorem legislativy upravující nakládání s dokumenty ve veřejné správě, konkrétně zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a jeho prováděcích předpisů.

O to více pak překvapí, že odbor eGovernmentu toho samého ministerstva vydá stanovisko, které uvedené principy a zákony relativizuje a prostřednictvím velmi pofidérního výkladu se je snaží v podstatné části když ne přímo negovat, tak alespoň zásadním způsobem zlehčit. Jinak si totiž výše uvedený metodický materiál nelze vyložit. Metodický výklad totiž staví principy zmíněných právních úprav na hlavu.

To platí v rámci definice toho, co vůbec je elektronickým dokumentem a jaké pro něj existují pro veřejnou správu povinnosti. Definici uvedenou v zákoně, tj. „dokumentem je každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena„, vykládá OEG tak, že dokumenty vzniklé jako záznam určité transakce mezi dvěma informačními systémy, vlastně nejsou dokumenty, neboť „to nejsou dokumenty, kterými se právně jedná„. Bůh suď, kam se vytratila ona „každá zaznamenaná informace“ explicitně uvedená v zákoně.

Ještě podivnější veletoč pak převádí OEG při výkladu pojmu „právní jednání„, kdy dovozuje, že tento pojem, definovaný s obecnou platnosti v občanském zákoníku, má v kontextu zákona č. 297/2016 Sb. odlišný význam. O co tento svůj názor metodici českého eGovernmentu opírají není zřejmé, neboť  tento zákon pojem nijak nedefinuje a pracuje s ním pouze na jediném místě, a to v kontextu užití kvalifikované pečeti. Z toho pak metodika OEG dovozuje

Je s podivem, že se odbor, jehož úlohou je rozvíjet principy digitalizace státní správy a dbát na zvyšování efektivity při využívání informačních systémů v rámci služeb státu pro občanskou i podnikatelskou veřejnost, místo plnění vlastních povinností pouští do právních výkladů. (Roztomilé je, že autoři sami v závěru metodického materiálu připouštějí, že k tomu nemají nejmenší oprávnění.). Tento údiv se ale rázem rozplyne ve chvíli, kdy zjistíme, že nové systémy českého eGovernmentu, spouštěné v letošním roce, základní právní požadavky nenaplňují a vydání metodického stanoviska v této podobě tak není ničím menším, než snahou o apriorní obhajobu vlastních selhání a chyb. V tomto světle už také přestává být překvapivý setrvalý pokles České republiky v mezinárodním srovnání rozvoje eGovernmentu.