Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost včera (17.12.) vydal varování, že produkty společností Huawei a ZTE – ne, skutečně to není ZET, jak dnes tvrdošíjně uváděli všichni moderátoři na Nově – mohou představovat nebezpečí z pohledu kybernetické bezpečnosti státu. A rozpoutalo se peklo, protože se všichni rozhodli zahodit jejich telefony. Ale opravdu měl NÚKIB na mysli tohle? Nabízím pár postřehů k této kauze, které ji možná posunou do trochu jiné perspektivy.

Kdy, když ne teď?

V první řadě je zajímavé načasování. Informace o tom, že jsou Huawei a ZTE rizikové, koluje v odborných kruzích už minimálně osm let. Na mediální výsluní se naposledy ve větším rozsahu dostala letos v únoru, když varování před používáním jejich mobilních telefonů zveřejnila CNN (psal jsem o tom ve svém textu Čínské nebezpečí v české 4G síti).

To, že došlo ke zveřejnění informace o nebezpečných čínských firmách právě nyní je tak třeba chápat spíše v kontextu naší domácí politiky, než jako důsledek náhlého procitnutí NÚKIB ze zimního spánku. Nahrává tomu mediální přestřelka mezi prezidentem a tajnými službami z minulého týdne. Prezident si kopl do BIS, NÚKIB kolegiálně nakopne jednu z nejviditelnějších čínských značek na našem trhu.

Současně v kuloárech probublává diskuse o užitečnosti NÚKIBu. Náhlé odhalení nepřítele tak může být i kamínkem na vahách rozhodujících o dalším osudu této instituce. Jestli je to ale krok s plusovým nebo minusovým znaménkem, to se teprve uvidí.

Premiér se totiž s elegancí sobě vlastní postavil v podstatě proti NÚKIB. V jeho prohlášení zazněly hned dvě zaznamenání hodné věty. V první se podivil, kde se v jeho úřadu vzaly desítky nových telefonů Huawei (ne snad, že by Úřad vlády neřídil, to jen někdo nezodpovědně udělal něco bez jeho vědomí). A současně se hned opřel do NÚKIBu, jak je možné, že vydal varování bez komplexní metodiky, co mají státní úřady dělat, jak si poradit se zákonem o veřejných zakázkách, atd.

Informace, že varování je nástroj rychlé reakce na identifikovanou hrozbu a postup NÚKIB se opírá o zákon, stejně jako fakt, že přímo ve varování je v odstavci 11 uvedeno, jak postupovat při zadávání veřejných zakázek, se už do mediální zkratky nevešly. Premiér vs. NÚKIB 2:0.

Telefony? Telefony! … ale vážně, telefony?

Mediální humbuk se, stejně jako reakce většiny úředníků a dalších dotčených laiků, točí hlavně kolem nejviditelnější části produktového portfolia společnosti Huawei – mobilních telefonů. Ale skutečně měl NÚKIB na mysli zrovna tato zařízení? Nemyslím si.

Společnosti Huawei a ZTE jsou především dodavateli komplexních řešení v oblasti hlasové a datové komunikace. Co to znamená v českých podmínkách? Zjednodušeně řečeno fakt, že v ČR nelze uskutečnit jediný telefonní hovor, nebo navštívit jedinou webovou stránku, aniž by byly do poskytnutí takové služby zapojeny výkonné technologie dodávané právě společnostmi Huawei a ZTE. Významná část páteřní sítě všech českých operátorů je totiž založena právě na jejich technologiích.

Je to situace známá už několik let. Obě společnosti využily osvědčený čínský přístup – nejprve kopírovaly své vzory, společnosti jako Cisco, Nokia nebo Ericsson, a postupně začaly vyvíjet vlastní inovace, přičemž díky nižším nákladům na počáteční vývoj (a možná také díky jiným strategickým úkolům než je jen prostá tvorba zisku) nasadily tak agresivní cenovou politiku, že v některých oblastech svou konkurenci v posledních letech prakticky zdecimovaly. Tedy vyjma zemí, které si strategickou hrozbu včas uvědomily a z dodávek páteřních systémů je vyloučily – viz například zákonem dané omezení v Austrálii nebo USA.

Kritické riziko, na které NÚKIB poukazuje, tak nejsou mediálně vděčné mobily, ale kritická infrastruktura státu a jeho strategických organizací.

Nevinná oběť obchodní války? Ale kdeže!

Huawei reagoval podle jistě dlouho dopředu připraveného krizového scénáře. Přistoupil na mediální zkratku (nebo ji sám nastolil?) postavenou na mobilních telefonech nakoupených pod stromeček, a trpělivě buduje obraz nebohé společnosti stíhané zlolajnou pomluvou konkurence. Příběh se odvíjí zhruba v ose „naši dražší konkurenti ze západu s námi neumí bojovat fér, tak nás pomlouvají a chudák uživatel, který si pod stromečkem rozbalí náš telefon, teď bude nešťastný“.

V mediálním obrazu celé kauzy se poněkud zapomíná jak na výše uvedený fakt, že předmětem zájmu NÚKIB rozhodně nejsou mobily, tak hlavně na skutečnost, že jak Huawei, tak především ZTE mají již od svého vzniku podezřele blízko ke kybernetickým složkám čínské armády a rozvědky. Abych citoval sám sebe: 

Například analytická zpráva Northrop Gumman Corp., jednoho z největších kontraktorů americké armády, zpracovaná už v březnu 2012, uvádí že ZTE i Huawei se ve spolupráci s výzkumnými centry a vysokými školami významně podílejí na vývoji technologií a postupů souvisejících s kybernetickým bojem a špionáží, financovaných z programů Čínské lidové armády nebo ministerstva státní bezpečnosti.

http://bezouska.cz/cinske-nebezpeci-v-ceske-4g-siti/

Bude zajímavé celou kauzu dále sledovat, a to ve všech uvedených aspektech.