Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek prohlásil, že muslimská společenství jsou a budou důležitou součástí evropských společností. Takový výrok by neměl projít bez povšimnutí. Je totiž dobré si uvědomit, jak došlo k tomu, že se v Evropě objevily  a někde i dlouhodobě udržely muslimské komunity, podívat se na historický kontext.

Dějiny vztahů evropských národů a islámu, respektive muslimů, se datují dopočátku 8. století, kdy po dobytí Maghrebu (západní Sahary) v roce 708 n.l. překročila muslimská vojska Gibraltarskou úžinu. V následujících letech dobyli muslimové téměř cely Pyrenejský poloostrov vyjma jeho nejsevernější části, a začali pronikat i do jižní Francie, Akvitánie a Provence. Od roku 722 se dařilo křesťanskému světu postupně získávat zpět ztracená území, která byla mezitím pod nadvládou muslimů násilně islamizována. Reconquista ale trvala celých sedm století, až do roku 1492, kdy padla poslední maurská pevnost na Pyrenejském poloostrovu – Granada.

Zhruba ve stejné době na východě Evropy definitivně podlehla Byzantská říše turkům a začala série válek, vedených nejprve Benátskou republikou (první turecko-benátská válka začala v roce 1463) a později Rakouskem. Poslední rakousko-turecká válka probíhala v letech 1787 až 1791. V rámci těchto bojů došlo dvakrát i na obléhání Vídně, poprvé v roce 1529, podruhé v roce 1683. Obě tato obléhání byla neúspěšná a znamenala obrat v jednotlivých válkách s Osmanskou říší, nicméně ukazují, jak daleko sahal vliv Turecka v té době ve východní a střední Evropě.

Ve všech těchto interakcích se evropská křesťanská tradice utkávala s islámem a muslimy v konfliktních vztazích. Výjimkou byla některá vazalská knížectví – Moldavské, Sedmihradské, Valašské – která byla tolerována ze strany Osmanské říše, ale byla de-facto v jejím područí. Pozůstatky muslimského obyvatelstva jak ve východní Evropě, tak na Pyrenejském poloostrově, tak nejsou důsledkem nějakých vřelých vztahů, ale výsledkem staletí trvajících bojů o ovládnutí kontinentu a ustanovení kulturní a náboženské nadvlády.

Tyto pokusy byly až doposud neúspěšné. Bohužel v posledních letech v Evropě zejména mezi její politickou representací stále sílí politika appeasementu vůči muslimské imigrační vlině a islámu, zejména pak vůči jeho sunitské verzi exportované do Evropy za mohutné finanční a lidské podpory Saudské Arábie. Koncept multikulturalismu aplikovaný jednostranně jako forma vzdání se vlastní kulturní tradice ve prospěch čehokoliv, co přichází zvenku, je cestou ale cestou do pekla.

Pokud už se tedy chce ministr Zaorálek něčím zabývat, mělo by to být jasné vymezení hranic, ve kterých ještě muslimská a islámská kultura představuje „důležitou součást evropských společností“, a za kterými bychom už považovali další rozpínání náboženských a kulturních požadavků těchto společenství za útok na samu podstatu naší kultury a civilizace, a jsou tedy pro nás nepřekročitelné. Konec konců jde – i podle slov pana ministra – zatím ještě o evropské společnosti. Bylo by pěkné, kdyby to tak zůstalo i do budoucna – a ne jen v geografickém slova smyslu.