Braňme internet jako svobodný prostor – svoboda je nedělitelná a nelze ji omezit jen někde a pro někoho.

V minulém roce proběhla za relativně malého zájmu mainstreamových médií kampaň “Přichází cenzor”, která poukazovala na to, že novelou loterijního zákona do České republiky plíživě přichází cenzura. Kampaň byla neúspěšná, zákon byl schválen a stížnost podaná proti jeho cenzurním ustanovením k Ústavnímu soudu byla 22. února 2017 zamítnuta. Cenzura je zatím oděna v rouše beránčím a zaštítěna hesly o ochraně před hazardem a jeho zhoubnými vlivy. Ale jak nás zkušenost už mnohokráte naučila, jakmile je jednou hranice prolomena, byť zpočátku téměř neznatelně a z bohulibých důvodů, stává se dobyté území rychle kořistí státu a je podrobováno zásahům stále tvrdším a agresivnějším.

Loterijní zákon přináší bezprecedentní princip, kterým je možnost úředníka přímo rozhodnout o blokování webové stránky a toto rozhodnutí bezodkladně vynucovat. Diskuse přitom není o tom, zda hazard blokovat či nikoliv, jádro pudla je v možnosti přímého, vykonatelného rozhodnutí úředníka. V civilizovaném světě se tento problém řeší tak, že úředník vydá návrh, který musí být následně posvěcen soudem nebo jiným nezávislým orgánem, a ke kterému má postižený – v tomto případě provozovatel stránky – možnost se vyjádřit dříve, než dojde k faktickému zablokování stránky.

Proč je tato nuance důležitá? Dalo by se přeci namítnout, že existuje možnost se ve správním řízení proti rozhodnutí bránit. Problém ovšem spočívá v tom, že ani úspěšná obrana a pozdější odvolání zákazu nemusí obnovit původní stav. Výnosy z reklamy nebo jiné ušlé obchodní příležitosti už provozovateli stránek nikdo nenahradí, dočasný propad v návštěvnosti či její definitivní ztrátu ve prospěch konkurence jakbysmet. Řeknete si možná spolu s poslanci a senátory, kteří zákon prosazovali, že je dobře, když hazardní lobby ztratí, byť jen dočasně, možnost obírat chudáky závislé gamblery. Je ale důležité si uvědomit, že tento princip je státní správa schopná zreplikovat v libovolné oblasti, a salámová metoda je její nejúčinnější zbraní: když to prošlo u hazardu, jistě se stejný princip osvědčí i u dětské pornografie. Tam zajisté nikdo nebude namítat. A u extremistických názorů, nabádání k násilí. To je přeci také třeba potírat. A než se nadějeme, je stejný princip aplikován na lživé zprávy – třeba ty, které jako nepravdivé označí nově založené Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. A najednou jsme v situaci, kdy nám státní orgán určuje, co je a co není pravda, a před nepravdou nás ochrání tím, že zakáže její publikování online.

Ne nadarmo pronáší Woody Harrelson ve skvělém Formanově filmu Lid vs. Larry Flynt větu “Jestli první dodatek ústavy [zaručující svobodu slova] ochrání takového zmetka, jako jsem já, ochrání vás všechny”. Ano, svoboda je jen tak silná, jak silný je její nejslabší článek, a okrajováním svobody kdekoliv – i u témat, lidí a situací, které jsou nám z duše odporné – znamená okrajování svobody všude a pro všechny.

Proto je realistické požadovat, aby cenzura byla na internetu jednou pro vždy zakázána, ideálně ústavním zákonem!