Sněmovna schválila ve středu 7.6.  ve třetím čtení novelu zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, která mimo jiné dle mediální interpretace znamená, že „kožešinové farmy musí skončit“. V mediálním diskurzu se tato úprava presentuje jako velké vítězství humánního přístupu ke zvířatům a současně se oslavuje jako konec kožešinových farem v České republice. Sám jsem se během včerejška zúčastnil několika plamenných diskusí o tom, zda je tento krok správný či nikoliv, a to mne přimělo podívat se, co vlastně naše sněmovna schválila.

Schválené znění ještě není na stránkách sněmovny publikováno, vycházím proto z podkladů, které byly sněmovně předloženy ve sněmovním tisku č. 724/0. Stěžejní změnou je doplnění odstavce 7 v § 5 zákona, který zní „Zakazuje se chov a usmrcování zvířat výhradně nebo primárně za účelem získání kožešin.„, přičemž ani zákon, ani důvodová zpráva neuvádí, jak je definován primární účel chovu a uvádí pouze příklady – králík a nutrie jsou uvedeni jako příklad chovu schváleného, liška a norek naopak chovu neschváleného – bez jasného vymezení, co k tomuto rozlišení vede).

S takovouto právní úpravou je nutné polemizovat hned z několika důvodů:

Výtka první: technická

Problémem právní úpravy je vágnost navržené právní úpravy, která dává značný prostor k obejití zákona. Stačí, když si chovatel založí nebo sjedná obchodní společnost, která bude vykupovat 100 % jeho produkce kožešina a současně také masa chovaných zvířat, a nastaví cenovou politiku tak, aby byla zvýhodněna cena masa před cenou kožešiny, a podmínka „chovu a usmrcování zvířat výhradně nebo primárně za účelem získání kožešin“ je rázem neaplikovatelná. Jak dále naloží s takto získanými produkty, je už jen na této obchodní společnosti. Zákon je naplněn, pro chovatele vznikne trochu zbytečné administrativy, a jinak se nestane vůbec nic.

Výtka druhá: filosofická

Naši zákonodárci (i když to možná platí o zákonodárcích obecně) mají pocit, že je možné regulovat společenské jevy per partes. Ordinují léčbu nežádoucích symptomů, a nezamýšlí se nad příčinami, ale ani nad důsledky. Je jistě chvályhodné, že parlamentu leží na srdci dobro zvířat. Jak je uvedeno v důvodové zprávě, návrh právní úpravy „vychází z filosoficko-etických výhrad proti usmrcování zvířat, respektive chovu zvířat pro tento účel v případech, kdy pro toto jednání neexistuje důležitý lidský zájem„, přičemž dále dovozuje, že „výrobu módních ozdob tak lze jen stěží označit za důležitý lidský zájem, který by sám o sobě eticky odůvodňoval chov a usmrcování zvířat„.

S tímto filosificko-etickým východiskem je možné souhlasit, stejně tak je možné jej zcela odmítnout, to záleží na každém jednotlivci. Vedle něj stojí jiná východiska, která uvedená právní úprava staví s tímto pohledem do konfliktu. Nejzásadnějším z nich – a tím, které nejčastěji zaznívalo v diskusích, kterých jsem se k danému tématu zúčastnil – je východisko svobody podnikání, nebo v obecném principu svobody člověka. Ta je upravena zejména Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, která mimo jiné obsahuje následující ustanovení:

• čl. 15. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena
• čl. 26. Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Je-li tedy právní úprava zakazující chov kožešinových zvířat na farmách zdůvodněna nikoliv péčí o zajištění řádných podmínek chovaných zvířat (wellfare), ale právě filosificko-etickým východiskem uvedeným v důvodové zprávě, je možné ji odsoudit jako neústavní, neboť de-facto porušuje svobodu myšlení a svědomí uplatňováním konkrétního hodnotového a filosofického základu a je tak v rozporu s článkem 15 Listiny. Stejně tak, pokud zakazuje konkrétní podnikání na základě tohoto filosificko-etického východiska, je pravděpodobně v konfliktu s článkem 26 Listiny a právem podnikat a provozovat hospodářskou činnost. Kdyby se zákonodárce zdržel svého pokusu o morální nadřazenost a držel se ochrany práv chovaných zvířat, asi by v tomto případě udělal lépe.

Výtka třetí a poslední: praktická

Pokud zákonodárný sbor shledá nějaký jev hodným regulace – a na to má nezadatelné právo – měl by mít na mysli základní principy ekonomie a lidského chování. Z těch lze i na základě velmi letmého studia ekonomické teorie, ilustrovaného četnými příklady z minulosti nedávné i vzdálenější, odvodit jednu velmi praktickou maximu: když už je třeba nějaký společensko-ekonomický jev nutné regulovat, je možné jej účinně regulovat výhradně na straně poptávky.

Regulace na straně nabídky má jen dva, zato naprosto spolehlivě dosahované výsledky – zvýšení ceny regulovaného statku, a přesun subjektů působících na regulovaném trhu do šedé ekonomiky. Zákon nabídky a poptávky je neúprosný, kde je poptávka, nabídka se vždy najde, bez ohledu na míru zavedené regulace. Klasickým příkladem je samozřejmě americká zkušenost s prohibicí, ale abychom se drželi tematicky bližších příkladů, je možné se podívat jak funguje regulace obchodu s ohroženými druhy nebo slonovinou a nosorožčími rohy. Zákaz kožešinových farem neřeší poptávku po kožichu z norka, a navíc ještě působí jen na území České republiky. A dokud bude kdekoliv na světě někdo chtít nosit kožich z norka, vždycky se najde někdo ochotný mu ten kožich prodat.

Náš slavný zákon tedy bude mít jediný efekt – farmy se přesunou jinam, do zemí kde neplatí ani taková pravidla, jaká jsme v posledních letech zavedli na základě sjednocené evropské regulace této oblasti podnikání. A pokud dojde na mnohými aktivity avizovaný druhý krok, kterým je zákaz prodeje kožešin, bude efekt podobně vadný – vznikne prostě jen černý trh s kožešinami a výrobky z nich.

Závěr

Pokud měli tedy naši zákonodárci a ekologická lobby v pozadí této zákonné úpravy skutečně zájem prospět chovaným zvířatům a přispět k řešení problému, měli by prosazovat etičtější formy chovu a cíleně působit na spotřebitele, aby preferovali kožešiny z certifikovaných etických chovů, případně aby se svého norkového kožichu vzdali. To je ale moc práce a nepřináší to téměř žádnou mediální pozornost. Je proto jednodušší schválit špatný zákon, poplácat se po ramenou a na zvířata trpící v klecích kousek za našimi hranicemi raději zapomenout.