Vláda ve středu 3. října schválila dokument s názvem Digitální Česko – Informační koncepce České republiky a podtitulem Koncepce budování eGovernmentu v ČR 2018+ a jeho IT podpory. Vrcholný cíl, jehož naplnění chce koncepce dosáhnout do roku 2023, je formulován takto: „Česká republika je jednou z předních zemí v praktickém využívání moderních služeb eGovernmentu, což významně přispívá k přívětivosti a celkové efektivitě výkonu veřejné moci“. Bohužel už dokument neuvádí nic o tom, jakou metrikou by se dal takto vágně definovaný cíl ověřit. Takže se můžeme dočkat například toho, že se vládní garnitura pochválí, jak pěkně ho splnila, aniž by se pro občany České republiky něco praktického změnilo.

Stejným neduhem pak trpí i dílčí cíle, kterých je hned pět:

1. Uživatelsky přívětivé a efektivní on-line služby pro občany a firmy
2. Digitálně přívětivá legislativa
3. Rozvoj prostředí podporujícího digitální technologie v oblasti eGovernmentu
4. Zvýšení kapacit a kompetencí zaměstnanců ve veřejné správě
5. Efektivní a centrálně koordinované ICT veřejné správy

Pomiňme ale na chvíli fakt, že se jedná o výkřiky do tmy a ne o cíle (chtít po vládních úřednících, aby se alespoň pokusili formulovat cíle dle principu SMART je skutečně asi trochu moc), a pojďme se blíže podívat na to, co pro nás vláda pod těmito úžasnými hesly chystá.

Uživatelsky přívětivé a efektivní on-line služby pro občany a firmy

Autoři textu popustili uzdu své fantazii, takže se můžeme dočíst takové perly, jako že bude vytvořen univerzální helpdesk státu, kde budou k dispozici odborníci na všechny oblasti veřejné správy, schopní reagovat na požadavky a dotazy občanů. Pomiňme fakt, že odborníky dnes úřady mnohdy postrádají i pro vlastní výkon agendy, takže není úplně zřejmé, kde by se vzali „volní“ odborníci na naplnění takového helpdesku. Hlavní otázkou je, k čemu by byl takový aparát dobrý.

Další zajímavý nápad je povinná integrace všech subjektů veřejné správy do portál veřejné správy. Ano to je ten portál, který Ministerstvo vnitra spustilo letos v létě bez adekvátního zabezpečení. Zajímal by mne důvod, proč budou všechny obce, města a kraje překopávat své informační systémy, aby je mohly napojit na centrální portál, který nepřinese uživatelům ve vyřizování jejich záležitostí žádnou přidanou hodnotu a stane se jen dalším nadbytečným článkem v řetězu mezi občanem a úředníkem, který je příslušný k vyřízení daného podání. Zajímalo by mne také, jestli někdo spočítal, kolik by taková taškařice stála. O nerealizovatelnosti dané autonomií veřejné správy, která jí zaručuje že nemusí reagovat na podobné nesmysly z dílny Ministerstva vnitra, ani nemluvě.

„Hluboká digitální restrukturalizace“ resortů, která je podle materiálu nezbytná pro zapojení jejich systémů do nové digitální vize, je už jen třešinkou na tomto dortu, za který by se nemuseli stydět ani pejsek s kočičkou. To, že pohnout agendovým informačním systémem libovolného ministerstva je práce na dekádu, by na vnitru mohli vědět. Očekávat, že se tak stane kvůli digitalizaci za pár let, je přinejmenším naivní optimismus.

Digitálně přívětivá legislativa

V této oblasti se optimismus autorů Digitálního Česka (čti naprosté odtržení od reality) projevuje snad nejvíce. Jak jinak si vysvětlit větu „Při tvorbě legislativy upravující digitální oblasti se budou zpracovatelé řídit doporučeními obsaženými v Zásadách pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy“ v situaci, kdy je ve vztahu k informačním systémům zcela ignorován nejen proces RIA (obecné zásady pro hodnocení dopadů regulace, tedy pravidla pro posouzení, jaké dopady bude mít nově přijímaný zákon nebo nařízení), ale i prostý fakt, že úprava informačního systému zabere nějaký čas a stojí nějaké peníze, takže by bylo o chystané legislativě dobré útvar ICT alespoň informovat.

Samostatnou kapitolou by pak mohl být dílčí cíl nazvaný „Analýza účinnosti všech zákonů a vyhlášek eGovernmentu a jejich případná aktualizace„. V situaci, kdy ani samo Ministerstvo vnitra nedodržuje zákony z oblasti informačních systémů veřejné správy, jejichž je autorem, je otázka, zda by nebyla před jejich změnou na místě inventura skutečného stavu a vymýcení všech nadbytečných, nefunkčních předpisů. Analýza účinosti a aktualizace nechť se odehrává jen tam, kde daný předpis něco podstatného přináší a je skutečně v praxi uplatňován.

Rozvoj prostředí podporujícího digitální technologie v oblasti eGovernmentu

Snaha o všeobecnou digitalizaci je jedna z věcí, ve kterých je třeba koncepci Digitální Česko pochválit a všemožně ji podpořit. Snad jen ve vztahu k dílčímu cíli „Zkvalitnění, aktualizace a validace obsahu Registru práv a povinností (RPP)“ by měla vládnout zdravá skepse, neboť se jedná o oříšek, na kterém si vylámaly zuby všechny vlády od jeho zavedení. Základní myšlenka RPP, a sice že na základě analýzy právního prostředí bude schopen jednoznačně určit, kdo má nárok na přístup k centrálně ukládaným údajům o občanech, firmách a dalších centrálně spravovaných entitách, je sice logicky správná, ale pomíjí jednu zásadní překážku. Právní systém není ani deterministický, ani koherentní. A obě tyto charakteristiky jsou nezbytnou podmínkou pro to, aby mohl RPP dobře plnit svou původně zamýšlenou funkci. Do doby, než bude tento fundamentální rozpor vyřešen, je jakákoliv další vize opřená o fungující RPP jen iluzí.

Samostatnou oblastí, ve které se jistě autoři koncepce při pokusech o její naplňování ještě setkají s celou řadou překvapení, je snaha o „Zavedení systému důvěryhodné elektronické identifikace do praxe„, jak se jmenuje další z dílčích cílů. V jeho rámci je deklarována oborovými organizacemi dlouhodobě odmítaná snaha o využití osobních dokladů (zejména elektronického občanského průkazu) jako prostředků prokazujících profesní způsobilost (toto téma bylo například s lékařskou veřejností z pozice ministerstva zdravotnictví diskutováno opakovaně, naposledy při zavádění elektronických receptů, a setkalo se s naprosto zásadním odporem).

Zvýšení kapacit a kompetencí zaměstnanců ve veřejné správě

S ohledem na tristní stav personálního zázemí veřejné správy v oblasti ICT a souvisejících profesí by mohla být snaha o vytvoření nových typů katalogizovaných pozic souvisejících s personálními potřebami úřadů a navýšením systemizace  vnímána jako krok správným směrem. Bohužel ale vytvoření „papírových“ pozic ještě neznamená, že se na tyto vysoce specializované posty najde nějaký uchazeč. Poloprázdná ICT oddělení jednotlivých úřadů by mohla vyprávět. Dokud nedojde k razantní změně přístupu k zaměstnávání odborníků, nebude jim vytvořeno nejen platové, ale také profesní zázemí, nemá smysl nové „tabulky“ kreslit, protože z nich budou jen prázdná místa a zdroj financí na odměny stávajících pracovníků.

Obecné zaklínání moderními metodami, organizačními koncepty a manažerskými přístupy, které tvoří podstatnou část obsahu tohoto cíle, je natolik vytržené z kontextu veřejné správy, že snad ani nemá cenu se jím blíže zabývat. Pojmenovává sice správně slabá místa současných úřadů ve vztahu k jejich digitalizaci, nepřináší ale řešení, která by byla sto fungovat v kontextu stávajícího systému, nebo jej natolik změnit, aby bylo možné očekávat zásadní změnu prostředí nezbytnou pro jejich uplatnění.

Představa, že na pozadí digitalizace se tak nějak samovolně odehraje největší přeměna veřejné správy od tereziánské reformy z roku 1749, je při nejmenším zábavná.

Efektivní a centrálně koordinované ICT veřejné správy

Tato kapitola snad nejvíce representuje bídu státní informační koncepce. Deklaruje mimo jiné, že „Pro realizaci cílům je nutné alokovat centrálně adekvátní finance jak ze státního rozpočtu, tak vhodnou úpravou čerpání prostředků ze strukturálních fondů.“ (překlepy jsou převzaty z originálního textu). V celé koncepci a doprovodných materiálech ale není ani slovo o tom, jaké finanční prostředky to budou, jak budou využity, atd. Jedná se tedy o sbírku přání, u které nikdo neposoudil, zda si stát může jejich vyplnění vůbec dovolit. Já osobně mám pocit, že u celé řady z nich by cenovka za skutečné řešení popsaného problému byla tak vysoká, že by bylo dané téma každou soudnou osobou rovnou odmítnuto.

Absence finanční rozvahy tak bude mít za následek v prvním kole horečné hledání finančních prostředků na plnění jednotlivých cílů, v kole druhém pak podle osvědčených postupů veřejné správy dojde k tomu, že se budou hledat cesty, jak by se mohl vlk nažrat, když jsme nesehnali kozu – tedy způsoby, jak vykázat naplnění cíle, aniž by se muselo cokoliv zásadního udělat nebo změnit. A tím jsme se obloukem vrátili k absenci metrik a ukazatelů naplnění jednotlivých strategických cílů, zmíněné v úvodu tohoto textu. Bohužel se ale nyní zdá, že by se nemuselo jednat o opomenutí či neznalost, ale úmysl.

Na závěr lze tedy jen konstatovat, že snaha o zlepšení pozice České republiky v mezinárodních žebříčcích digitalizace je sice chvály hodná, nicméně pokud bude dalších pět let stát pokračovat v duchu nastoleném touto koncepcí, může se snadno stát, že se nejen nestaneme „předních zemí v praktickém využívání moderních služeb eGovernmentu“, ale naopak se propadneme ještě hlouběji.