Evropa se díky své historii, politickým rozhodnutím a kulturnímu vývoji dostala do stavu, kdy má na svém území výraznou skupinu nepřátelsky naladěných obyvatel, kteří odmítají samotné základy, na kterých jsme postavili naši civilizaci a společnost. A to je problém, před kterým není rozumné dál zavírat oči, protože jako většina přehlížených problémů bude s časem jen narůstat a budou se nám zužovat možnosti, jak s ním naložit.

Necítím se kompetentní uvažovat o filosofických a teologických finesách islámu, ale ty také nejsou pro diskusi, jak naložit s problémem, který se naposledy manifestoval sebevražedným útokem v Manchesteru, podstatné. Jádrem problému totiž není, jak vidí islám jeho přední teoretici, ale jak je chápán a vykládán v převažující muslimské populaci. A dnes už asi není možné popírat, že její nezanedbatelná část přijímá jako správný výklad povyšující islám nad vše ostatní. Výklad, který je přímé opozici s našimi kulturními základy a hodnotami. Výklad, který nepřipouští dialog a koexistenci s jinými světonázory a vírami. Výklad, který když je dotažen do extrému, vede k terorismu, násilí, nenávisti.

Neříkám tím, že je většina muslimů extremisty, teroristy, násilníky nebo nenávistnými lidmi. Je ale zjevné, že existuje významná část muslimské populace v Evropě, která se nehodlá integrovat, odmítá místní zvyky a hodnoty a vytváří tím podhoubí pro vznik extrémnějších skupin a názorových proudů, které ve své krajní podobě vedou až k „produkci“ sebevražedných atentátníků a jiných podobných projevů teroru. Přispívá k tomu samozřejmě i sociální vyloučení, ekonomická a společenská beznaděj, ale i ty jsou produktem, nikoliv příčinou onoho odmítání asimilace do (zatím ještě) většinové společnosti.

Politici se na jedné straně předhánějí v prohlášeních, jak budou posilovat bezpečnostní opatření, a na druhé straně proklamují, že se nenecháme vychýlenými jedinci zahnat do defenzívy a náš styl života zůstane nedotčen. Odhlédněme od faktu, že to už je dávno jen iluze – stačí se podívat, co udělalo posledních deset let s leteckou dopravou, nebo loňské události s masovými akcemi na veřejných prostranstvích. I když nebudeme brát v úvahu naivitu (nebo falešnost) těchto politických proklamací, je důležité si uvědomit, že především politici všichni společně zarytě mlčí o podstatě problému, a když už se odhodlají něco řešit, jsou to jen a pouze symptomy.

Je pěkné, že budeme mít na každém náměstí v době vánočních trhů nebo majálesu betonové zábrany, které nás ochrání před rozjetým kamionem. Nutné je ale řešit především to, kde se vzali lidé, kteří mají potřebu páchat masové vraždy ve jménu ideologie, vyhlašující za svůj cíl zničení samé naší civilizace. Je nutné podívat se pravdě do očí, a pojmenovat slona v místnosti. Jedná se totiž o střet interpretací dobra a zla, přičemž pokud někdo interpretuje celý náš svět jako kořen všeho zla a je ochoten ho zničit i za cenu vlastního života, nemá velký smysl připravovat se na konkrétní způsob jeho útoku. Když se totiž dokážeme ubránit všem rozjetým kamionům, útočníci prostě jen přijdou s jinou metodou, jak dokonat své dílo. Proto je nutné zamýšlet se nad příčinami, nikoliv nad jednotlivými příznaky a projevy. A je třeba hledat řešení, která budou dávat smysl, ne ta, který je možné druhý den ohlásit v televizi.

A co se tedy dá dělat s tím, že se nám osamocení atentátníci odpalují na ulici?

V krátkém horizontu nám nezbývá, než to přijmout jako fakt a naučit se s tím žít. Zní to možná strašně, ale ono se s tím skutečně nic jiného dělat nedá. Mladé lidi, kteří vyrůstají v prostředí odtrženém od mainstreamové kultury, v sociální a ekonomické frustraci, je velmi snadné radikalizovat, a pokud nechceme zavést skutečně Orwellovskou míru kontroly nad vším a všemi, nemají bezpečnostní složky šanci všechny útoky včas odhalit a zabránit jim. Znamená to, že buď jako jednotlivci akceptujeme riziko, že se staneme objetí příštího útoku, a nebo zahrneme do svého každodenního rozhodování i aspekt bezpečnosti konkrétních aktivit ve veřejném prostoru (což nás toho rizika zbaví jen do určité míry). Tolik tedy k nedotčenosti našeho způsobu života.

V dlouhém horizontu se musíme jako společnost a jako civilizace rozhodnout, jestli nám naše kultura, tradice, historie a víra stojí za to, abychom se za ni postavili, nebo zda se podvolíme a přijmeme kulturu, tradice, hodnoty a víru kterou nám přináší muslimové. Naivní sny o ekumenické koexistenci je třeba odvrhnout co nejdříve, protože ty fungují jen tehdy, kdy o ně mají zájem obě strany. A to není náš případ.

Osobně jsem přesvědčený, že Evropa jako celek již minula bod, kdy bylo ještě možné celý problém vyřešit jednoduchými administrativními opatřeními. V celé radě zemí, ale především na místní a regionální úrovni, už muslimská populace představuje významné procento celkové populace (ve Francii jako celku 7,5 %, ale například v Marseille už více než 25 %, v UK je to kolem 5 %, ale v oblastech jako Birmingham nebo Bradford je to více než 25 %, atd.). Muslimská komunita je tedy v těchto oblastech významnou politickou a ekonomickou silou. Silou, která si nepřeje a nepřipouští integraci do naší společnosti na bázi akceptace našich hodnot.

A s ohledem na demografické a migrační trendy bude mít tento problém tendenci růst, a spolu s ním porostou i třecí plochy a napětí mezi oběma světy, poroste i četnost radikálních excesů, které se budou manifestovat dalšími útoky a terorem. Poroste počet no-go zón, porostou náklady na sociální systém i bezpečnost. A poroste přirozeně i frustrace obou paralelních společností. Takový růst tenzí má historicky prokázanou tendenci vyvrcholit násilím, které přináší nastolení nové rovnováhy. A je na našich politicích, ale i na nás, abychom si tuto skutečnost uvědomili, a začali hledat řešení pokud možno koncepční a organizované, dříve než se s vlastním řešením přihlásí ulice. Protože nikdo nemůže vědět, kolik ještě zbývá útoků, po kterých budeme zapalovat svíčky a přebarvovat Eiffelovku, a kdy už přijde ten, po kterém ke slovu přijde soudce Lynch …

Pevně doufám, že jsme se jako Evropa dostatečně poučili na nesčetných zkušenostech, které jsme museli prožít, ať už to byly balkánské války, šóa nebo jiné etnicky motivované konflikty posledních staletí, že situace do této krajnosti nedojde. Ale velký optimista nejsem.