Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni, v pondělním komentáři v Hospodářských novinách běduje, že naše společnost, přesto že žije v blahobytu, nedostatečně přispívá neziskovým organizacím jako je ta jeho na humanitární pomoc ve světě, a ještě k tomu odmítá přijímat uprchlíky stejným tempem, jako země západní Evropy.

Chápu, že z pozice ředitele firmy, která hospodaří s ročním rozpočtem 1,75 miliardy Kč financovaným převážně z veřejných rozpočtů (podíl vlastních zdrojů na rozpočtu Člověka v tísni je za rok 2016 celkem 51,8 milionu Kč, tedy necelá 3 % jeho rozpočtu, zdroj: Člověk v tísni), si člověk názor o blahobytné společnosti může dovolit.

Je ale s podivem, že si tento profesionální dobroděj není schopen dát dohromady alespoň základní údaje. Medián hrubé mzdy za 1. čtvrtletí je podle ČSÚ 23 704 Kč (zdroj: ČSÚ). To představuje v případě člověka žijícího samostatně asi 18 392 Kč, pro domácnost se dvěma dospělými a dvěma dětmi 39 318 Kč čistého měsíčně. Když od toho odečteme náklady na bydlení, které se pohybují někde na úrovni 8 340 Kč (medián ceny bydlení je 139 Kč za m2, v Praze by to byl dvojnásobek, zdroj: Hypoindex), zbývá na jídlo, energie, dopravu, oblečení a další luxusní položky samostatně žijícímu člověku 10 000 Kč, a výše zmíněné rodině 7 744 Kč na hlavu. A to jsme u střední hodnoty, což znamená, že polovina společnosti je na tom hůře.

Nevím, jak definuje luxus Šimon Pánek, ale rád bych věděl, s jakým rozpočtem hospodaří on a jeho rodina. Mám takové podezření, že výše uvedenému modelu se to asi moc nepodobá. To ale není zase až tak podstatné, byla by to spíše zajímavá ilustrace toho, jak vážně svá prohlášení myslí.

Co mi ale zásadní přijde, je fakt, že z pozice člověka, který celý svůj život žije z peněz druhých, by Šimon Pánek neměl vyčítat nepřiměřený blahobyt lidem, kteří si svou prací vydělají stěží na základní životní potřeby a luxusem je pro ně i představa, že by se mohli dopracovat k nějakým podstatnějším úsporám na penzi nebo pro případ nenadálých nepříjemných událostí, jako je ztráta zaměstnání, nutnost opravit nečekaně pračku nebo nedej bože auto. V zemi, kde je na 10 milionů obyvatel celkem 4,5 milionu exekucí proti 834 tisícům dlužníků (zdroj: Exekutorská komora), je vyčítání nepřiměřeného blahobytu prostě a jednoduše chucpe.