Poslanec Bartoš má zřejmě pochybnosti o kompetenci ministra Bartoše a jeho úřadu. Jinak si neumím vysvětlit, proč by Ivan Bartoš podával zásadní pozměňovací návrh k novele zákona o zadávání veřejných zakázek, předkládané Ministerstvem pro místní rozvoj, jehož ministrem je … rovněž Ivan Bartoš.

Návrh novely zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ), prošel jako sněmovní tisk 249 (https://psp.cz/sqw/text/historie.sqw?o=9&T=249) obecnou rozpravou parlamentu. V ten samý den k němu poslanec Ivan Bartoš připojil pozměňující návrh, který má sice jen tři body na 10 řádků, ale jeho dopady do veřejných zakázek jsou naprosto zásadní.  A je třeba říct, že se jedná o dopady zásadně negativní.

O co jde? Ivan Bartoš ve svém snu o státní digitální superagentuře (DIA) narazil na překážku v podobě zákona o zadávání veřejných zakázek, který v souladu s evropským právem pojímá jednotlivé organizační složky státu jako samostatné zadavatele. Díky tomu může stát soutěžit ve veřejném zadávání rozumně velké zakázky, které umožňují účast většímu množství dodavatelů, a nezamykají IT státu pro pár megakorporací. Vedlejším efektem je, že pokud chce stát čerpat služby některého ze svých ICT podniků, jako je NAKIT nebo SPCSS, může tak bez soutěže učinit jen ve zřizovatelském resortu.

Protože ale ministr Bartoš sní o maximální centralizaci pod taktovkou DIA, toto pojetí mu překáží, a proto se ho rozhodl nenápadným pozměňovacím návrhem změnit. Co na tom, že na místo aby návrh předložil řádnou cestou prostřednictvím svého vlastního ministerstva, využil podloudnou cestu poslaneckého návrhu, kterým eliminoval odbornou diskusi vládních úřadů a organizací, jako je Úřad na ochranu hospodářské soutěže nebo legislativní rada vlády, které by s ním vyběhly na první dobrou.

Nerozhodilo ho dokonce ani to, že návrh je ve zjevném rozporu s evropskou směrnicí o zadávání veřejných zakázek (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A32014L0024). Celá právní úprava by tak byla dříve nejpozději smetena ze stolu jako rozporná s nadřazeným právním textem, ale do té doby by nepochybně vznikla celá řada arbitráží, kde by se dodavatelé domáhali náhrady škody za protiprávní ustanovení.

Poslanec Bartoš také nedomýšlí, jaké další nezamýšlené dopady by tato úprava definice veřejného zadavatele měla mimo oblast ICT. Pokud bude stát definován jako jediný zadavatel, bude jakákoliv smlouva na dodávky nebo služby uzavřená jednotlivými ministerstvy nebo jinými organizačními složkami státu automaticky platit pro stát jako celek. Jak se bude postupovat například při čerpání již uzavřených dlouhodobých smluv s různými cenami, nebo jak budou nově soutěženy již nyní mamutí resortní zakázky na dodávky běžných potřeb, když budou muset obsáhnout celý stát, je ve hvězdách.

Současně Bartošův návrh zcela ignoruje fakt, že v zákoně už v současné době existují instituty, které v oprávněných případech umožňují centrální zadávání sdružující více zadavatelů, horizontální i vertikální výjimky a další nástroje k řešení legitimních potřeb.

Nechci ministru Bartošovi podsouvat nějaký nečestný úmysl, a i přes volbu prostředků k prosazení jeho záměru, které jsou jak z učebnice Tondy Blaníka chci věřit, že mu šlo o zefektivnění procesů zadávání zakázek v oblasti eGovernmentu. Ale i tak mi nezbývá, než spolu s Viktorem Černomyrdinem jeho snahu shrnou slovy „Chtěli jsme to udělat lépe. Ale dopadlo to jako vždycky.“