Senát Parlamentu České republiky schválil 31. května návrh novely zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech (sněmovní tisk 928). Současně Poslanecká sněmovna 9. června ve třetí čtení schválila vládní návrh zákona o elektronické identifikaci (sněmovní tisk 1069) a zákona o změně souvisejících zákonů (sněmovní tisk 1070). V obecné rovině se jedná bezesporu o krok správným směrem, vytvořit podmínky pro identifikaci osoby v digitálním prostoru (elektronická identifikace, eID) a současně pro zaručený projev vůle (kvalifikovaný digitální podpis) je nezbytnou podmínkou pro rozvoj jak eGovernmentu, tak digitální ekonomiky.

Je tu samozřejmě nařízení eIDAS, které by náš stát k tomuto kroku donutilo tak jako tak, protože i v případě, že by se k plošnému zavedení elektronické identity neodhodlal sám, musel by akceptovat identitu garantovanou kterýmkoliv členským státem EU, respektive kterékoliv autority k vydání takové identity zmocněným. Není tedy moc za co chválit, nejdeme v čele, ale jsme opět zmítáni dobou bez vlastní ambice či invence. Pro oblast eGovernmentu je to bohužel v poslední dekádě situace více než typická.

Jakkoliv je samo zavedení eID a garantovaného podpisu krokem správným, lze k němu ale mít celou řadu výhrad. Ty základní jsem již shrnul v předchozím postu Sobotka blouzní o občankách, pokrok v legislativním procesu je ale dobrou příležitostí některé výtky a aspekty připravovaného řešení prozkoumat podrobněji.

Použitelnost? To se teprve uvidí.

Z jásání našich politiků nad zavedení elektronického občanského průkazu by se mohlo zdát, že je tím dosažen nějaký zásadní cíl. Opak je bohužel pravdou. Je to obdobná situace, jako když chcete začít jezdit autem a podaří se vám získat řidičské oprávnění. Je to důležitý krok, ale na cestě z bodu A do bodu B vás to neposune ani o metr. Pořád ještě vám chybí auto, silnice, benzín, mapa …

Stejně tak elektronická občanka neznamená pro rozvoj eGovernmentu nebo digitální ekonomiky vůbec nic, než jen odškrtnutí jedné z podmínek. Ostatně možnost získat elektronický občanský průkaz už tu několik let máme. Trpí ale stejným neduhem, jakém bude po svém zavedení čelit i nová, plošně zaváděná verze. Totiž neexistenci služeb státní správy, které by uměly tento nástroj využít.

Pro podporu rozvoje služeb eGovernmentu připravil řídící orgán Integrovaného regionálního operačního programu ve spolupráci s Ministerstvem vnitra mimo jiné výzvu k podávání žádostí o financování projektů nazvanou „Aktivity vedoucí k úplnému elektronickému podání“ (viz výzva č. 4 IROP), do které je možné podávat žádosti od 17. září 2015. K dnešnímu dni byly podány celkem čtyři (!) žádosti a alokace výzvy zůstává ze 72 % nevyčerpána. To je dobrým indikátorem toho, jak nadšeně se jednotlivé orgány státní správy a samosprávy chystají na využití nových možností elektronických občanských průkazů a jakou využitelnost elektronické identity můžeme v interakci s veřejnou správou očekávat.

Je možné namítat, že do doby schválení elektronické občanky neměly orgány státní správy ani kraje a obce motivaci do této oblasti investovat, ale spíše se jedná o důkaz absence jasné strategie veřejné správy v této oblasti a pokračující nemohoucnost ve vztahu k zavádění eGovenrmentu, která je pro období po roce 2010 v Česku typická.

Připravená infrastrukura? Ale kdeže

Elektronický občanský průkaz je i z pohledu evropského nařízení eIDAS jen součástí celé infrastruktury služeb zaručujících důvěru pro digitální transakce. Součástí národní infrastruktury by měla být mimo jiné také Národní identitní autorita (NIA). Není to sice prvek povinný, ale pokud chce Česká republika v této oblasti zajistit plnohodnotné fungování státu, jedná se v podstatě o nezbytnost.

Podle presentace Petra Kuchaře, hlavního architekta eGovernmentu z Ministerstva vnitra, z června loňského roku, se nedá očekávat plná funkčnost NIA dříve než v září 2018 – a tento harmonogram počítal s tím, že legislativa, která byla teď schválena senátem a čeká na podpis presidenta, bude dořešena už v roce 2016. Logicky tedy uvedený termín už nyní zřejmě neplatí a posouváme se někam do roku 2019. V lepším případě.

Jeden průkaz? Ani náznakem

Poslední klíčovou oblastí, která by měla být logicky v souvislosti s digitální identitou řešena, je postupná eliminace všech možných průkazů a potvrzení. Veřejná správa vydává občanům vedle základních identifikačních dokladů, jejichž existence a podoba je upravována mezinárodními dohodami (řidičský průkaz a cestovní pas; ano, občanský průkaz mezi ně nepatří, například Velká Británie se do dnešních dní bez takového dokladu docela dobře obešla a existence ani podoba občanského průkazu není mezinárodně standardizována), také celou řadu dalších dokladů, oprávnění a potvrzení. Příkladem mohou být například zbrojní průkaz a průkaz zbraně, ale i nejrůznější licence, koncese a jiné veřejné listiny.

V současné době tak může člověk nashromáždit úctyhodný balíček nejrůznějších průkazů, dokladů, identifikačních karet a dalších podobných dokumentů, které slouží k jediné věci – v případě, že je v kontextu konkrétní činnosti nebo situace požádán o prokázání oprávnění k jejímu vykonávání, předloží příslušný dokument oprávněné osobě – zpravidla příslušníkovi některého z bezpečnostních sborů nebo jinému oprávněném představiteli správní a veřejné správy. Ten pak následně ověří nejen průkaz jako takový, ale v případě pochybností dále lustruje jeho pravost a platnost v elektronických systémech k tomu určených.

Oč jednodušší by bylo, kdyby všechny takového informace o oprávněních a povoleních garantované či vymáhané v souvislosti s výkonem veřejné správy (ale klidně i obdobná opatření v rámci vztahů soukromoprávních) byla zaznamenána v souvislosti s digitální identitou a prokazována s využitím digitálního občanského průkazu. Tato podoba jeho využití se však zatím nestala ani součástí veřejné politické diskuse, natož aby se přiblížila své realizaci.

Závěr

Snahy českého státu v oblasti eGovernmentu obecně a digitální identity zvláště jsou poněkud toporné a i díky nim nám v evropském ale i světovém měřítku ujíždí vlak. Chybí základní koncepce, jak by měl eGovernment fungovat, jaké služby by měl občanům a firmám poskytovat, a proto je aplikace i těch chvályhodnějších změn v lepším případě polovičatá a jejich přínos pro rozvoj naší společnosti, její konkurenceschopnosti v globálním měřítku a zlepšení kvality života i podnikatelského prostředí marginální.

Realisté vidí v oblasti rozvoje informační společnosti jednu ze svých priorit, kterou promítli i do svého programu 33 realistických kroků vpřed. Elektronický doklad jako univerzální klíč ke službám eGovernmentu je spolu jedním portálem veřejné správy, který by zpřístupnil veškeré služby a informace státu jako občanům, tak firmám, podmínkou nutnou pro efektivní rozvoj jak státní správy a eGovernmentu, tak  znalostní společnosti a digitální ekonomiky.

Za posledních deset let jsme si ve veřejné správě v oblasti informatizace vytvořili poměrně slušný vnitřní dluh a prokaučovali jsme náskok, který jsme ještě před deseti lety měli. Je na čase to napravit. K tomu je ale třeba ucelená vize a konkrétní efektivní kroky, a ne jásání nad úspěchy, které jsme měli realizovat dvě volební období zpátky.