Z tisku se dnes dozvídáme, že policie zasahuje na ministerstvech vnitra a obrany a v sídle české pobočky softwarového giganta Microsoft. Z kontextu je možné odvodit, že se jedná zásah alespoň z části související se zakázkou na centrální nákup licencí Microsoft, kterou v roce 2014 uspořádalo Ministerstvo vnitra a která nese cenovku 4,6 miliardy Kč.

Pamatuji doby, kdy by zpráva o policejním šetření miliardové zakázky v IT plnila titulní stránky všech deníků. Dnes po ní takřka neštěkne pes. I to je jedním ze symptomů extrémního marasmu, který v této oblasti panuje. Vzpomeňme jen namátkou: systém NEN na Ministerstvu pro místní rozvoj (porušení zákona, zákaz čerpat smlouvu, utraceno lehce přes jednu miliardu korun), informační systém státního podniku Lesy české republiky (ředitel ICT odsouzen za pletichy ve veřejné zakázce, dodavatelé trestně stíháni, fiktivní náklady přes 300 milionů Kč), neslavná karta pražana OpenCard (náklady přes jednu miliardu, obžalované dvě kompletní městské rady). Zjevné společné jmenovatele mají tyto causy dva – jedná se o zakázky na dodávku IT systémů, a náklady se pohybují v řádech, které si běžný smrtelní stěží umí představit.

Je tu ale ještě jeden faktor, který u velké části těchto zakázek hraje podstatný, byť mnohem skrytější vliv. A to je právní prostředí v oblasti veřejných zakázek. Vypsat dnes veřejnou zakázku na rozsáhlejší IT systém se totiž téměř rovná jistotě, že dříve nebo později skončíte v lepším případě u podání vysvětlení, ale daleko pravděpodobněji s plnou parádou zažijete na vlastní kůži cílenou pozornost orgánů činných v trestním řízení. IT svět je jak díky své komplexnosti, tak díky nejednoznačnosti mnohých situací v ostrém protikladu s pohledem právníka. Zákon definuje modelové situace, a zabývá se jednotlivými případy. Konkrétními smlouvami, výběrovými řízeními, dodávkami. Naproti tomu rozsáhlé IT systémy z definice fungují v časovém kontinuu. Dnes už žádná státní instituce nedělá investice na zelené louce, vždy zasazuje nové nebo modernizované části informačních systémů do stávajícího prostředí. To znamená, že je třeba respektovat stávající technologie, omezení konkrétního prostředí. A takové znalosti má z definice vždy nejlepší stávající dodavatel.

Legitimní zájem zákona o zadávání veřejných zakázek zajistit rovné podmínky všem potenciálním dodavatelům tak přirozeně koliduje se zájmem každého provozovatele informačního systému udržet co nejdelší kontinuitu dodavatelských vztahů a tím i cenné znalosti specifik jeho informačního systému. A tento konflikt je hlavním zdrojem toho, že se o podobných raziích, trestních oznámeních a soudech budeme dočítat i v budoucnu. Současně postupně strach z možných trestně-právních důsledků paralyzuje veřejné zadavatele a informační systémy veřejné správy se propadají do čím dál většího marasmu.

Jedinou možnou odpovědí na tuto situaci je tak zásadní revize celé koncepce zákona o zadávání veřejných zakázek, který se v této oblasti jeví jako objektivně disfunkční. Ruku v ruce s tím ale musí jít také reforma celé koncepce informačních systémů veřejné správy, narovnání pracovně-právních vztahů a vyřešení dalších koncepčních problémů, díky kterým se naše pozice v mezinárodních srovnáních rozvoje eGovernmentu postupně posouvá za takové velikány, jako je Chile, Řecko nebo Černá Hora.