Základem fungování státu je jeho schopnost efektivně vykonávat správu věcí veřejných – zjednodušeně řečeno schopnost úřadovat. Mohlo by se zdát, že tato elementární činnost je jednotlivým úřadům natolik vlastní, že nemůže dojít k jejímu ohrožení. Výjimkou by snad mohl být jen masivní útok na úřednický stav, a ten – i přes cedule o zvýšeném stupni rizika na dveřích některých ministerstev – se nezdá jako příliš pravděpodobný.

Bohužel je ale toto zdání mylné. Masivní útok na na úřednický stav probíhá již několik let, a jeho intenzita se stále stupňuje. Jen přichází z nečekané strany. Nejedná se o útok na úředníky jako takové, a nepřichází od nepřátelské mocnosti nebo anarchistických skupin toužících po stržení státu, jak by nám tradiční pohled na svět jak jsme ho znali mohl napovídat. Útočníkem je politická representace, a ke svému útoku využívá samotné nástroje státu zamýšlené k ochraně úřednického stavu.

Jednou ze základních tezí, na kterých měla být založena kontinuita výkonu státní správy, je nezávislost úředníků na politické representaci, kterou měl zajistit především zákon o státní službě. Je to norma,  k jejímuž přijetí jsme se zavázali při vstupu do Evropské unie. Norma, která měla zajistit nezávislost úředníků na politické representaci a eliminovat pravidelná škatulata na úřadech tradičně spojená s výměnou vládních garnitur. Zákon se rodil velmi těžce, jeho účinnost byla několikrát odložena a s jeho zavedením byly spojovány velké naděje na tzv. „odpolitizování státní správy“.

Jak nám ale ukázal vývoj (nejen) po loňských parlamentních volbách, tato norma zcela selhala. Její implementace přinesla celou řadu velkých politických proklamací, dodatečné administrativy, ale kýžená nezávislost profesionálních úředníků se tak nějak nedostavila. Zvítězila proslulá česká schopnost vytunelovat jakýkoliv systém založený na kombinaci psaných pravidel a neformálního etického kodexu. Pravidla jsou formálně ctěna, ale účel normy je zcela zadupán do země utilitární aplikací vybraných ustanovení, která jsou použita naprosto účelově a v přímém rozporu se zamýšleným účelem.

Žádný systém, který má mít schopnost dlouhodobě regulovat jakoukoliv lidskou aktivitu, není možné nastavit jako zcela uzavřený potenciálním změnám. Proto i ve služebním zákoně byl ponechán prostor pro každoroční přehodnocení organizace jednotlivých úřadů formou změny systemizace. Zákonodárce jistě předpokládal, že organizační změna v uspořádání resortů, která bude prováděna jednou ročně státními tajemníky (tj. nepolitickými řediteli úřadů) a pod dohledem vlády, je dostatečně rigidním mechanismem na to, aby eliminovala politické tlaky na přeobsazení úřadů od pozic odborných náměstků až do úrovně ředitelů odborů a vedoucích oddělení.

Jak jsme ale mohli vidět v posledním předvánočním týdnu loňského roku, i v takto nastaveném systému může odhodlaný politik prosadit změny, které dokáží personální mapu všech centrální úřadů v zemi přeorat doslova přes noc. Zrušení 14 sekcí (tedy v průměru jedné sekce na každém ministerstvu) se nezdá až takovým zásahem. Dalo by se i zatleskat snaze o debyrokratizaci státní správy. Bohužel byl tento zásah doplněn i méně viditelným krokem – přerozdělením odborů a oddělení zrušených sekcí do ostatních organizačních částí úřadů. To samo o sobě není nic neobvyklého. Problém ale spočívá, jak je obvyklé, v detailu. Oním detailem je automatické ukončení mandátu představených i v těch sekcích, do kterých byly odbory z rušených sekcí přesunuty. Jednoduše řešeno, zrušením jedné sekce a odvoláním jednoho náměstka se dá docílit stavu, kdy jsou všichni další náměstci v úřadu zbaveni svého jmenování, byť zůstávají pověřeni výkonem své funkce, a musí se účastnit nového konkurzu na své místo. Jsou tedy dáni na milost novému politickému vedení úřadu. obdobně to platí i pro nižší organizační útvary – odbory a oddělení.

Následkem této agresivní strategie je tak nejen možnost provést libovolná úřednická škatulata v rámci střídání politické garnitury, ale také tlak na loajalitu profesionálních úředníků nové  representaci. De facto je to nepřátelské převzetí organizace par excellence.

V praktické rovině tato změna znamená, že dochází k totální paralýze státní správy na dobu nejméně šesti měsíců – výběrová řízení na neobsazená místa totiž probíhají kaskádovitě od nejvyšších funkcí směrem k nižším. A škody, které takto na státní správě vzniknou, budou mít dozvuky ještě dlouhá léta. Celá řada lidí – odborníků s dlouholetou zkušeností, i mladých a nadšených adeptů státní správy – totiž po této zkušenosti ze státní správy odejde, a politicky dosazená garnitura bude muset v lepším případě vynaložit značné úsilí a čas na obnovení odborné kompetence jak v oboru své působnosti, tak především v oblasti faktického fungování státní správy. A v některých úřadech, kde se takovéto personální zemětřesení opakovalo v poslední době již po několikáté – již dochází k nenávratné ztrátě kompetencí prostě proto, že nezbývá nikdo, kdo by mohl organizační know-how nově příchozím předat.

Zdá se proto, že je na čase přiznat si selhání této klíčové normy a začít se vážně zabývat její zásadní revizí. otázkou ovšem je, jestli na odpovídajících pozicích státní správy ještě zůstal někdo dostatečně kompetentní k tomu, aby tuto velmi komplikovanou problematiku dokázal uchopit.